I.

From fairest creatures we desire increase,
That thereby beauty´s rose might never die,
But as the riper should by time decease,
His tender heir might bear his memory:
But thou contracted to thine own bright eyes,
Feed´st thy light´s flame with self-substantial fuel,
Making a famine where abundance lies,
Thy self thy foe, to thy sweet self too cruel:
Thou that art now the world´s fresh ornament,
And only herald to the gaudy spring,
Within thine own bud buriest thy content,
And tender churl mak´st waste in niggarding:
Pity the world, or else this glutton be,
To eat the world´s due, by the grave and thee.

Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,
aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal, nýbrž
až dozraje, až opadne a zhasne, aby zas dědic nes
památku jeho dál; ty ale, zahleděn jen do obrazu
svého, živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty a
způsobuješ hlad tam, kde je hojnost všeho - sám sobě
nepřítel a k vlastní slasti zlý !
I když jsi jediná ozdoba toho světa, jediný hlasatel
radostných jarních dní, chystáš sám v sobě hrob tomu,
co v tobě vzkvétá, a - něžný lakomec - plýtváš v svém
skrblení.
Smiluj se nad světem, zanech té lakoty, nechtějte poklad
všech zhltnout jen hrob a ty !